Ze sna mě vytrhne děsivé burácení motoru. Musím se přiznat, že od minulého května, kdy jsme během nepokojů červených triček prožili pár dní a nocí zabarikádovaní v našem bytě za téměř nepřetržitého zvuku střel ze samopalu svištících si to přímo pod našima okny, mě teď při jakémkoliv silném zvuku probleskne hlavou myšlenka, jestli se nejedná opět o střelbu či výbuch granátu. Po tmě hmatám na nočním stolku po mobilu a dívám se kolik je hodin. 3 : 25. Tak to ještě klidně můžu zalehnout. Ulicí si to dole profrčí další tuk tuk na plný plyn. Ach jo! Nevím, jestli si vůbec někdy na ten permanantní hukot zvyknu.
Po několika desítkách minut převalování se v posteli ze strany na stranu se mi zase na chvíli podaří klimbat. Ovšem chvilku před šestou už jsem opět na nohou a tentokrát už ani nemá smysl se pokoušet o další spaní. Začíná se rozednívat a Bangkok již dávno žije na plno.
Dole v ulici je čím dál větší provoz. Slyším, jak se z druhé strany našeho domu rvou psi. Nevím přesně, co se v této zarostlé zahradě dějě, nicméně už jsem si zvykla, že každé ráno a každý večer se tu vždycky ve stejnou hodinu rozštěkají psi a my si tak na pár minut připadáme, jako uprostřed rozparáděné vlčí smečky.
Jdu postavit vodu na kafe. Pod oknem zahouká dutým tónem trubka. To kolem projíždí jeden z pojízdných prodejců, kteří nabízejí věci rozličné. Může se jednat o krájené ovoce, zmrzlinu, košťata, vajíčkové špízy (grilovaná celá vejce včetně skořápky, napíchnutá na špejli), zeleninu, sušené ryby, polévku s nudlemi, kytky, gumičky a spony do vlasů… Sortiment je opravdu různorodý, ale princip prodeje vždy téměř totožný. Prodavač naloží, naváže, nainstaluje a naaranžuje na své kolo, motorku, tříkolku, či trakař maximální množství zboží a pak tlačí svůj pojízdný obchůdek nejen přes hlavní tepny velkoměsta, ale samozřejmě i uzounké soje (jak se thajsky říká vedlejším uličkám). Jeho přítomnost je samozřejmě velice patrná pro všechny chodce, ale především automobilisty. Ty totiž více než drásá jet krokem za pochodujícím prodavačem a jeho pohupujícím se vozítkem, které se prolamuje po každém přejezdu kanálu, nicméně předjet ho v úzkých uličkách, kde za normálních okolností může teoreticky projet jen trakař, ale kde se samozřejmě v Bangkoku jezdí všemi dopravními prostředky oběma směry, je prakticky nemožné. Hrdý prodavač se nenechá ničím rozhodit a už vůbec ne nekonečnou kolonou netrpělivých automobilistů, která se za ním vytvořila, pečlivě zastaví před každým domem a zatroubí na malou trubku připevněnou u řídítek, aby ohlásil svůj příjezd i všem zbývajícím obyvatelům ulice.
Dopiju zbytek kafe a jdu se osprchovat. Přestože mám puštěný větrák a všechna okna otevřená, už po ránu je mi horko.
Vybíhám z domu na ulici. Ve směru, kterým potřebuju jet, stojí tradičně nekonečná kolona aut. Chvíli přešlapuju po chodníku a naivně doufám, že se kolona pohne, abych mohla odchytit nějaký volný taxík. Je to marné. Po třech letech života tady v Bangkoku jsem se stále ještě nenaučila trpělivosti a nepoučila se, že když se v Bangkokských ulicích čeká na červenou (bohužel po většinu části dne zde řídí semafory manuálně policisté), může čekací doba bez problémů přesáhnout 20 minut, aniž by se jediné auto pohnulo. A to ve všech ostatních směrech mohou mít auta několikrát za sebou zelenou a další úsek ulice za semaforem přímo před vámi může být naprosto průjezdný, ale pokud rozptýlený policista nezmáčkne správný čudlík, aby konečně ulevil umělě vytvořené zácpě, která se jako na potvoru vytvořila zrovna tam, kde jste právě vy, všichni řidiči trpělivě vyčkávají a v jinak neuvěřitelně hlučném městě, jediný z nich nezdvihne ruku na klaxon.
V době ranní špičky je tedy lépe vypravit se po svých, a to i přes dobrodružství, která s sebou může přinášet procházka městem, bez téměř neexistujících chodníků. Pobíhám tedy po částech chodníku, přeskakuju díry v asfaltu, obcházím elektrické sloupy, ležící psy, či mohutné kmeny stromů uprostřed cesty a samozřejmě kličkuji mezi stojícími rozpálenými auty a ze všech stran projíždějícími motorkami. Broukání motorů přehlušuje pískot píšťalky. To za vytrvalého pískání vybíhají z výjezdů rezidencí hlídači, kteří se snaží najít místečko mezi zablokovanými auty pro další limuzínu, která právě vyjíždí.
Míjím administrativní budovu, ke které se přibližuje skupinka mladých Thajek oblečených všech ve stejném modrém tričku s límečkem. Na třetím schodu se všechny jako na povel zastaví, otočí se směrem k dřevěnému spirit housu ověšenému jasmínovými věnci, pokloní se a rychle spěchají do kanceláře.
Přeskakuju další díru v chodníku a přicházím k mé oblíbené pouliční kuchařce, specializované na palačinky z rýžové mouky. Je to starší usměvavá paní s květinovým kloboukem na hlavě. V obyčejném keramickém květináči má několik rozžhavených uhlíků a nad nimi pak na kulatém plechu s neuvěřitelnou zručností roztírá tenoučkou vrstvu těstíčka. Je to lahůdka. Potkávám ji tu na stejném místě každý den už tři roky a pokaždé se kolem ní hromadí skupinka hladových mototaxikářů. O pár metrů dál, je můj další oblíbený stánek. Usměvavá hezká prodavažka tu prodává čerstvě vymačkaný pomerančový džus. To je přesně to, co po ránu potřebuju. Lahodný chlazený džus z malých a nepříliš vábně vyhlížejících místních zelených pomerančíků. Chuť má něco mezi sladkým pomerančem a mandarinkou a Thajci do něho přidávají špetku soli. Dostávám do igelitového pytlíku dvě malé PET lahve s oranžovým nektarem, s úsměvem poděkuju mé milé prodavačce a pokračuju dále po svých. Přicházím na Rama 4 – jednu z hlavních tepen Bangkoku.
Tady je konečně chodník trošku širší a možná i místy v lepším stavu. Chodci a motorky se kolem mě proplétají a tak se raději moc nerozhlížím a následuju dav. Blížím se k další typicky thajské fast foodové stanici. Jsme totiž na rušné hlavní a jak známo, všichni Thajci si cestou do práce rádi koupí něco na zub do pytlíčku.
Vzduchem se mísí vůně praženého kokosu, výfuků motorek, lemon grassu, chilli papriček, zázvoru, odložených tlejících odpadků, grilovaných kuřat, míchaných vajíček, přepáleného tuku a vařené rýže. To je pro mě nepopsatelná a neopakovatelná vůně města, ve kterém žiju.
Chodník je tu sice širší, nicméně s pouličními jídelnami nainstalovanými z obou stran, se my chodci, psi a motorkáři, musíme uskromnit a promáčknout se v obou směrech úzkou uličkou mezi stánky.
Po osmiproudé ulici Rama 4 sviští plnou rychlostí auta, barevné taxíky a autobusy.
Přicházím ke vstupu do metra a mizím po eskalátoru směrem dolů do tunelu. Optimistická reklamní znělka začíná přehlušovat ruch ulice a pro mě tak specifická vůně Bangkokských ulic se pomalu vytrácí.