Reklama
 
Blog | Irena Marce

Něco o vodě, rozhozených sítích a putování za mořem

K Bangkoku patří voda. Voda je tu zkrátka všude. V období dešťů, které trvá zhruba od půlky dubna do půlky listopadu, prší s neuvěřitelnou pravidelností téměř každý den. Nebe může během okamžiku získat strašidelně šedavou barvu a často za doprovodu neuvěřitelné světelné show blesků a burácení hromů, „fohn dtohk“ neboli „leje“. A když tady leje, leje opravdu intenzivně. Pro vaši představu, nejlépe definuje intenzitu místních dešťů učebnice thajštiny pro cizince, kde jsem narazila na frázi „fohn thaeh lohng maa yaang nak maawng bpai khaang naa mai hen sing dai naawk jaak maan fohn“, což se dá přeložit jako „leje tak silně, že před sebou nevidíte nic jiného, než deštivou oponu“.

Voda je všudypřítomná a proto se jí tu příliš nešetří. Půdorys Bangkoku a okolních provincií je velmi plochý a když se podívate na mapu, zjistíte, že celá oblast je kromě řeky Chao Phraya protkána hustou sítí modrých vláken, nazývaných „khlongs“ neboli „kanály“, které ustí ve formě delty do Bangkokského zálivu, zhruba 30 kilometrů na jih od centra města. Díky tomuto specifiku se někdy Bangkoku přezdívá Benátky Východu.

Většina kanálů v centru Bangkoku byla dnes překryta asfaltovými několikaproudými bulváry, ale naštestí na druhé straně řeky ještě existují místa, kde se dá doposud dopravovat tradiční cestou, to znamená po vodě.

Reklama

Jako typickou středoevropanku a suchozemkyni má pro mě voda a především moře, jakousi magickou přítažlivost. A ta se obvykle nejsilněji projeví během víkendů, kdy se jen tak mátožím horkým a vlhkým Bangkokem a lapám po vzduchu, jako ryba po vodě. Představa nekonečnosti oceánu, šumění vln a hlavně vanoucího větru, je silnější než já, a tak se po přečtení několika blogů a po zhlédnutí velmi aproximativní mapy okolí Bangkoku, rozhoduju vyrazit na Bangkok Beach, která se údajně nachází v oblasti Bang Khun Tian, na jihozápad od centra Bangkoku, směrem na Samut Sakhon.

Mapy, řízení, dopravní značení a vůbec život na silnici v Thajsku, patří mezi další velmi inspirující témata, která si jistě zaslouží samostatnou kapitolu, a tak přeskočím veškeré peripetie, které mě během cesty doprovázejí, a raději se ihned ocitnu v místě mé plánované destinace – tudíž Samut Sakhon neboli Mahachai.

Je nedělní dopoledne a snad všechny uličky Samut Sakhon se proměnily v jedno obrovské tržiště. Rychle procházím ne příliš inspirujícími stánky s oblečením, pouťovými cetkami a dalším oblečením a botami a sponami do vlasů a drogistickými potřebami a dětskými tričky s všudypřítomným hrdinou Ben10 a Hello Kitty a houbičkami na mytí nádobí všech barev a kartáči a opět oblečením a zase oblečením; až se konečně dostávám do podstatně zajímavější, nejstarší části města a i nejtradičnější části trhu. Zpomaluji tempo a jen pozvolna se prodírám davy lidí, ověšených igelitovými pytlíky. A je tu skutečně co nakupovat. Stánky jsou elegantně a přehršle obložené zeleninou a ovocem. Pokud se v Thajsku hovoří o zelenině, na trzích se jí to opravdu jen zelená. Od chřestu, přes hořkou tykev, makua -podobající se malému zelenému lilku, zelí, čínské kale, celerovou nať, okurky, okru, bazalku, koriandr, kopr, tua fag yao – vypadající jako dlouhé fazole, pak bong – vodní špenát, mladou cibulku a tisíce dalších druhů aromatické zeleniny, jejíž název, použití v kuchyni a postup přípravy mi plně uniká… Následují barevné stánky s ovocem, chilli pastou, vonnými mastmi, květinami, sušenými krevetami všech barev a velikostí, kešu oříšky a arašídami a rybami a kraby, a krevetami a lobstry a stánky s hotovým jídlem. Vše je tak úžasně čisté a barevné a lákavé.    

Po vydatné ovocné svačině opouštím střed města s malebným nedělním trhem a proplétám se přeplněnými uličkami zpátky k autu. Podle mé aproximativní mapy musím pokračovat stále podél kanálu a nechat se tak dovézt až k mému vysněnému moři. 

Vyrážím tedy směrem na jihovýchod. Projíždím kolem zarostlé železniční dráhy, podél níž stojí odstavené rozmlácené a zrezivělé vagóny. Přejíždím po mostě přes kanál a ihned odbočuji doleva. Pokud se mi nyní podaří pokračovat podél kanálu, určitě se dostanu k moři.  Pomalu začínám opouštět obytnou zónu předměstí Samut Sakhon. Domy jsou stále vzdálenější jeden od druhého, pouliční obchodníci stále více roztroušení a zeleň naopak stále hustší a divočejší. Najednou v dáli zahlédnu oslnivou modř. To přece nemůže být moře. Přijíždím na obrovskou pláň překrytou modrými sítěmi a okamžitě mě praští do nosu silný zápach sušených ryb.

Už chápu, proč je Samut Sakhon proslulý krevetími farmami. Na rybářských sítích se tu na nekonečné pláni praží na slunci krevety. Několik rybářů, zahalenách od hlavy až k patě, a vybavených hráběmi, překračuje sítě a prohrabává a sesypává praskající přesušené krevety do obrovských pytlů od rýže. Je parné odpoledne, kolem mě poletují tisíce much, poslouchám vzdálený křik kohouta a praskání sušených krevet, pozoruji míhající se siluety rybářů a přemýšlím, kde berou energii v tom nesnesitelném horku… Slunce se odráží na zlatem obloženou střechu nedalekého buddhistického chrámu a zápach ryb je čím dál silnější. Musím pokračovat dál za oceánem.

Cesta je propletená desítkami kanálů a kanálků, naprosto vzdálených od civilizace, a já pomalu začínám ztrácet přehled o tom, kde vlastně jsem. Silnice je stále užší a blátivější, kanály a zeleň mě obklopují ze všech stran, ale moře stále není na dohled. Po zhruba půl hodině kličkování mezi kanály a přejíždění přes hromady hlíny a polozaplavené silnice, se náhle přede mnou odkudsy z leva vyřítí dvě auta. Hurá, musím je sledovat a třeba se mi povede se dostat alespoň někam zpět na hlavní. Pokračujeme po blátivé a rozbité silnici a najednou odbočujeme prudce doleva. Konečně zase civilizace. Po naší levé straně vede široký kanál, po jehož obou březích jsou nahuštěné domy na dřevěných pilířích a hlavně zakotvené rybářské lodě. A jelikož lodě značí blízkost moře, nic nedbám na díry v silnici a jedu odhodlaně dál.

Cesta náhle končí jakýmsi blátivým parkovištěm a místní hlídač, vybavený oranžovou vestičkou s nápisem guard a píšťalkou, mi ukazuje místo, kde se mám vedle dalších čtyř aut zaparkovat. Nemám tedy na výběr. Vystupuju z auta a přeskakuju přes kaluže až k dřevěným schůdkům, které vedou k nádherné plovoucí restauraci na pilířích nad vodou. Usedám na dřevěnou lavici, objednávám si lahev studeného piva Chang a zahledím se do dáli na široké moře. Ano, dokázala jsem to. Kanál zde skutečně ústí do moře. Břeh ze všech stran je obrostlý mangrovy, moře má šedavo hnědou barvu, od vedlejšího stolu se ke mně line vůně vařené ryby v koriandrovo-česnekovo-limetkové omáčce, a naše plovoucí jídelna se lehce pohupuje ve větru nad vlnami.